Ne každý uživatel naší Domovinky potřebuje služby jako pomoc při oblékání, orientaci, při podávání jídla apod. Jsou stavy, které na první pohled neuvidíte, ale člověk si s nimi sám neporadí.

Paní Janu postihlo během krátké doby několik osobních tragédií, smrt manžela a odchod kolegyně. Neměla už o koho pečovat, o koho se starat a s kým doma promluvit, s kým se sejít u kávy či zákusku a popovídat si. I když se o ni její dcery nebývale zajímají, mají svá zaměstnání a rodiny. Právě proto, že jsou všímavé, postřehly, že se maminka změnila. Začala být apatická, smutná, vedla depresivní rozhovory. Nechtěla vycházet z bytu, nakupovat, nebavila ji ani televize, hudba.

Jedna z dcer pracovala v diakonické škole, proto ji napadlo zkusit maminku pár dní v týdnu vozit do stacionáře Domovinky pro seniory. Paní Jana rozkvetla, začala opět projevovat zájem o sebe a své okolí, rozpovídala se. Řidič vozil z Poruby hned několik uživatelek a ony si rozuměly a těšily se na společné cesty. Když se Domovinka přestěhovala do nových prostor, paní Jana rozšířila svůj pobyt na týdenní. Paní Jana je spíše uzavřená, ale okolo sedící klientky si s ní rády popovídají a ona s nimi. Má ráda veškeré aktivizační činnosti, ráda zpívá (však je také učitelka hudby), vytváří různé výrobky v dílně a účastní se všech výletů. Paní pečovatelka vymyslela tanec na židlích a paní Jana patří k nejaktivnějším tanečnicím. Často si protáhne tělo na rotopedu a využívá i relaxační místnost k bazální stimulaci. To všechno by ve svém bytě neprožila. S dcerami a vnoučaty si užívá naplno víkendy a rodina vidí, jak mamince pobyt prospívá.