Martina a její pes

Martina k nám přišla jednou v létě se dvěma dětmi ve věku 14 a 15 let. Vůbec se jí do azylového domu s takovými puberťáky nechtělo, ale neměla kam jít. Bylo to o to smutnější, že si s sebou do azylového domu nemohli vzít svého psa, border kolii, kterého považovali skoro za člena rodiny. Děti se ho za nic na světě […]

Martina k nám přišla jednou v létě se dvěma dětmi ve věku 14 a 15 let. Vůbec se jí do azylového domu s takovými puberťáky nechtělo, ale neměla kam jít. Bylo to o to smutnější, že si s sebou do azylového domu nemohli vzít svého psa, border kolii, kterého považovali skoro za člena rodiny. Děti se ho za nic na světě nechtěly vzdát, jenže nebylo, kam ho dát. Starší dcera začala pracovat v útulku, kam psa dočasně umístili, a všechno, co si vydělala, nechala za jeho ubytování. Nakonec přišla o práci, ubytování pro pejska i o školu, a přestože oficiálně bydlela v našem azylovém domě, ocitla se se psem na ulici. Snažili jsme se jí pomoct, vylepovali jsme letáčky s prosbou o dočasné hlídání psa, ale nedařilo se. Martinina dcera nakonec přes léto bivakovala ve stanu s pejskem kousek od azylového domu, kde se střídala s bratrem. Až nám jednou konečně zazvonil telefon a soused, který si přečetl letáček, co našel ve schránce, nám přinesl dobrou zprávu. Dal nám tip na hotýlek pro psy, kde si lidé nechávají hlídat své mazlíčky, když jedou třeba na dovolenou. Nutně tam někoho potřebovali, aby se o psy staral, a nabízeli práci i s ubytováním. Všichni jsme měli velkou radost, že to Martině s dětmi vyšlo.

Rodina odjela do hájenky, kde se hotýlek provozoval, a kde mohla i bydlet – sice v mobilhausu, ale s pejskem. Za hlídání dostávali i mzdu, takže si časem našetřili a mohli se vrátit do města, kde si pronajali byt.

Po čase jsme se s Martinou setkali znovu. Vyprávěla nám, že její syn vystudoval vysokou školu a osamostatnil se. Školu si dodělala i dcera, která teď pracuje v sociálních službách a pomáhá ostatním. V době, kdy do Ostravy přijížděli ukrajinští uprchlíci, se ve vyhřívaném stanu starala o jejich zvířata a koordinovala pomoc pro rodiny. Vypracovala se až na manažerskou pozici.

Pro tuhle rodinu nakonec vše dobře dopadlo, pejsek zůstal s nimi a přibyli další tři. Rodina nyní žije šťastný a spokojený život a na Azylový dům Debora vzpomínají jen v dobrém. Z jejich psů se stali skvělí terapeutičtí pomocníci, splnili veškeré náročné zkoušky a nabízí pomoc pro všechny lidi, kteří o tuto službu projeví zájem.

Naše příběhy

Psychologická pomoc v Náruči

Sourozenci Terezka (11 let) a Toník (8 let) se do našeho zařízení dostali kvůli podezření na týrání ze strany otcovy přítelkyně. S tátou bydleli čtyři roky, protože jejich máma už byla kvůli týrání dětí ve vězení. Když pro ně sociální pracovnice přijela, jejich táta situaci neunesl a před zraky dětí se střelil plynovou pistolí. Nic vážného se mu […]

Celý příběh

Naše příběhy

V Domovince se pomáhá i rozbolavělým duším

Ne každý uživatel naší Domovinky potřebuje služby jako pomoc při oblékání, orientaci, při podávání jídla apod. Jsou stavy, které na první pohled neuvidíte, ale člověk si s nimi sám neporadí. Paní Janu postihlo během krátké doby několik osobních tragédií, smrt manžela a odchod kolegyně. Neměla už o koho pečovat, o koho se starat a s kým doma promluvit, s kým se sejít […]

Celý příběh

Naše příběhy

Martina a její pes

Martina k nám přišla jednou v létě se dvěma dětmi ve věku 14 a 15 let. Vůbec se jí do azylového domu s takovými puberťáky nechtělo, ale neměla kam jít. Bylo to o to smutnější, že si s sebou do azylového domu nemohli vzít svého psa, border kolii, kterého považovali skoro za člena rodiny. Děti se ho za nic na světě […]

Celý příběh